Historie závodů

Mistrovství světa silničních motocyklů vzniklo v roce 1949 pod vedením FIM (Mezinárodní federace motocyklistů) a stalo se prvním oficiálním motocyklovým světovým šampionátem. Z počátku se za nejprestižnější třídu považovala kategorie, ve které závodily motocykly s objemem 500 ccm (kubických centimetrů). Tehdejší závody byly velmi odlišné od současných. Motocykly byly dvoutaktní. Měly minimální bezpečnostní prvky a samotné závodní tratě vedly po běžných silnicích. Riziko bylo obrovské, protože tratě postrádaly únikové zóny, ochranné bariéry a celkově se nekladl velký důraz na bezpečnost jezdců.

V 50. a 60. letech začal šampionát nabírat na popularitě. Jezdci své stroje ovládali na hranici možností. Velké jméno této éry byl John Surtees, jediný muž v historii, který získal tituly světa jak na motocyklu, tak později i ve Formuli 1. V 60. letech nastoupili jezdci, kteří se dnes považují za legendární. Jména jako Giacomo Agostini a Mike Hailwood jsou vzorem nejen kvůli jezdeckým schopnostem, ale také proto, že závodili v době, ve které mohl každý chybný manévr skončit fatálně. Agostini dodnes drží rekord v počtu titulů mistra světa v nejvyšší kategorii (celkem 8 titulů) a jeho dominance představuje jednu z nejvýznamnějších kapitol celého šampionátu.

Sedmdesátá a osmdesátá léta pokračovala ve dvoutaktní éře, která přinesla nejen ještě rychlejší stroje, ale i nové technologické postupy. Závody byly intenzivnější a motocykly výkonnější, což vedlo k ještě náročnějšímu ovládání. Motocykly byly extrémně lehké, agresivní a velmi citlivé na plyn, jejich výkon přicházel náhle a nečekaně. To znamenalo, že jezdec musel mít nejen fyzickou sílu, ale i velký cit pro motocykl. V této době zářili jezdci jako Barry Sheene nebo Freddie Spencer, kteří posouvali dvoutaktní stroje až za hranice.

V 90. letech pokračovala éra dvoutaktních motorů, ale byly patrné první náznaky budoucích změn. Vývoj technologií byl stále rychlejší a týmy začaly pracovat s elektronickými systémy, datovou telemetrií a aerodynamickými úpravami. Tato éra přinesla ikonické souboje jezdců, jako byli Mick Doohan nebo Kevin Schwantz. Závody byli neuvěřitelně napínavé a stále nebezpečné. Doohanova dominance v polovině 90. let je dodnes považována za jednu z nejpůsobivějších ukázek jezdecké převahy v historii šampionátu.

Zlom v historii nastal v roce 2002, kdy byla dvoutaktní třída 500 ccm definitivně nahrazena novou kategorií MotoGP s čtyřtaktními motory o objemu 990 kubických centimetrů. Čtyřtaktní motory nabídly vyšší stabilitu, plynulejší výkon a větší točivý moment, což vedlo k rychlejším časům na kolo a větší ovladatelnosti. V následujících letech se objem motoru několikrát změnil. V roce 2007 se přešlo na 800 ccm, aby se zpomalila rychlost na rovinkách, tento krok však nepřinesl očekávané výsledky. Motocykly měly sice pomalejší maximální rychlost, ale díky výrazné elektronice umožnovaly vyšší rychlosti v zatáčkách. Proto byla v roce 2012 zavedena současná kubatura 1000 ccm, která se ukázala jako ideální kompromis mezi rychlostí, ovladatelností a bezpečností. Během posledních dvou dekád se MotoGP výrazně zprofesionalizovalo. Do šampionátu vstoupily nové týmy, moderní okruhy a závody se začaly konat po celém světě. V moderní éře závodili Valentino Rossi, Marc Márquez a Jorge Lorenzo, kteří se stali ikonami moderní éry.

Závody jsou dnes známy extrémně vysokou soutěživostí. Týmy pracují s pokročilými technologiemi, jako jsou kontrola trakce nebo telemetrie v reálném čase. Vývoj motocyklů se stal neustálým soubojem výrobců, kteří hledají i ty nejmenší výhody, aby získaly cenné desetiny sekundy.